Učení on-line nejvíc připomíná spiritistickou seanci. Kyberprostorem létají věty typu: Aničko, jestli tam jsi, ozvi se! Martínku, jsi tam? Vidíme se? Slyšíme se?

O situacích, kdy za připojeným dítkem projde tatínek v trenýrkách nebo polonahá maminka, už slyšel každý.

Kvůli přetížené wifině spojení často padá, zakusuje se, zpožďuje. Minulý týden všechno vyvrcholilo výpadkem proudu, takže nehrály ani ty klávesy.

Za Natálkou, poctivě se snažící zahrát Sedí liška pod dubem, na mě plazili jazyk dva malí sourozenci.

Barunce držela mobil maminka. Celou dobu jí napovídala: Ef, E, Dé…, ten šepot jsem slyšela o dost líp než to piáno. Pak jí ukazovala na klávesy a na prsty, kterýma má hrát. Vůbec jsem tam nemusela být (a když se to vezme kolem a kolem, vlastně jsem tam ani nebyla).

Minulý týden volám whatsappem, jak bylo domluveno, mamince Sárinky (1. třída). Tato se ovšem nachází v družině, neboť si popletla hodinu. Stane se… Tatáž maminka mi tento týden vytípla hovor, že je na poradě, ať zavolám tatínkovi. Rozhovor probíhal takto: Já: "Dobrý den, jsem učitelka klavíru, vaše paní říkala, že mám zavolat vám, že máme mít on-line hodinu." Tatínek: "Ano, a kdy?" Já: "Teď." Tatínek: "Aha, my jsme na procházce. To mi žena neřekla. Tak my jsme za pět minut doma." Sárinka klofe do kláves, tatínek stojí nad ní a ukazuje jí, na které klávesy má hrát. Vůbec jsem tam nemusela být. (A když se to vezme kolem a kolem…)

Vyjma dvou dětí mají místo klavíru klávesy, které neumí legato. Zvuk je zkreslený i přenosem on-line.

Helenka se omlouvá, že si polila noty. Zároveň si nalila i do kláves, takže nebylo slyšet NAPROSTO NIC.

Klárka se nacházela u babičky. Klávesy, které měla s sebou, jsou poněkud méně funkční a mají malý rozsah. Všechny skladby hrála o oktávu výš, všechna g, d a fis jsem si domyslela. No co…

Maruška mě moc neslyšela, takže pokaždé, když jsem něco řekla (třeba – výborně!), přestala hrát a zahulákala: COŽÉÉÉ?

Filípek hraje novou skladbu. Hraje frekvencí dva tóny za minutu. Ve vedlejší místnosti preluduje kolega nějaký jazz. Není těžké si domyslet, koho jsem slyšela líp…

Učení on-line je velká sranda.

Část druhá:

Paní učitelko, mně dochází baterka, já si dojdu pro nabíječku. Jo, ale kam já to teď zastrčím? Jediná zásuvka je pod stolem (na displeji tma). Paní učitelkoooo, slyšíte měěěě? Joooo, a ty mě taky slyšíííííš? Joooooo…

Nebo:
Vytiskla sis ty noty, co jsem ti poslala? Jaký noty???? Aha, tak hraj to co minule…

Nebo:
Paní učitelko, já jsem u babičky a zapomněla jsem si vzít noty… hmmm, to se fakt blbě řeší…

Nebo:
Co jsi cvičila? Ovčáci, čtveráci. Výborně, tak to zahraj. Já to nemůžu najít. Začíná to na O? (Chápu, začátek první třídy, notabene distančně, čtení ještě není zmáknuté) Je to tohle? Ne, Ovčáci jsou na šířku. Je tam obrázek? Ne. Ukaž, co máš, já to nepřečtu, musíš to dát blíž…, čas běží…

Nebo:
Dobře, teď levou rukou. Levou. Levou! LEVOU!!! To je ta druhá!

No, a většinou to ze zálohy sledují rodiče, fikaně skrytí za dopadem kamery, takže jeden nemůže ani nadávat… A tak to děláme.

Přeju vám všem pevné zdraví, nevyjímaje to duševní.