Rozhovor s Petrem Aubrechtem

Dobrý den, trénujete na Stadionu mládeže DDM hl. m. Prahy baseball už víc jak třicet let. Jak jste se k tomuto netradičnímu sportu dostal?

Seznámil jsem se s ním na gymnáziu, kde jsme ho na školním hřišti hráli. Tenkrát ho hrála má tehdejší přítelkyně za Chemii. V té době existoval turnaj pro neregistrované hráče, tak jsme se přihlásili a od té doby jsem u toho zůstal. Začal jsem tedy pozdě, z dnešního hlediska, někdy v 17 letech. Nejdříve jsem hrál a trénoval béčko mužů. Ale poté přišlo nařízení, ve kterém stálo, že družstva z nejvyšší soutěže musí mít mládež. Přihlásil jsem se a začal trénovat kluky, tenkrát ještě ze softbalu, baseball totiž ještě neměl vlastní soutěž. To bylo v roce 1978. Hráli jsme na Letné, kde tehdy ještě jezdily tramvaje, a ty nám často na kolejích přejížděly míče. Člověk si ani neuvědomoval, v jakém hluku jsme tenkrát hráli. Díky jednomu mému příteli, který byl předsedou družstva Chemie, se mi podařilo navázat kontakt s Honzou Součkem, tehdejším ředitelem na Stadionu mládeže DDM. A on nám na Stadionu umožnil trénovat děti a pod jeho vedením vést klub SK Kotlářka, jehož byl tajemníkem. Cítil jsem jeho velkou podporu, a když se uvolnilo místo správce na Stadionu, rozhodl jsem se chopit příležitosti. Dopoledne jsem pracoval jako správce a odpoledne trénoval. Postupem času dětí přibývalo a já se stal pedagogem, což je nyní moje hlavní pracovní náplň. Dodnes pomáhám s prací na hřišti, ale ne tak často. Díky postu správce jsem zde získal i bydlení, což věci velmi zjednodušilo. Prožil jsem zde krásný život se svými dětmi.

Byl jste trenérem žákovské reprezentace a vychoval jste spoustu skvělých baseballistů. Kam až to Vaši nejslavnější svěřenci dotáhli?

Trenérem žákovské reprezentace jsem byl po dobu 19 let. Získal jsem s nimi 4 tituly mistrů Evropy, v letech 2006 až 2009, mnoho medailí, podařilo se nám porazit evropské velmoci. Jedno mistrovství Evropy jsme dokonce pořádali zde na Kotlářce. Můj nejmladší syn Ivan i dcera Liduška získali mnoho medailí, Liduška byla nejlepší nadhazovačkou a Ivan nejlepším pálkařem.
Mnoho mých svěřenců se dostalo do Ameriky, hráli v mnoha klubech, byli velmi úspěšní. Baseball jim umožnil podívat se do vzdálených krajin, někteří tam vydrželi déle, někteří krátce. Například Martin Červenka je v Americe čtvrtým rokem a hraje třetí nejvyšší soutěž, do té úplně nejvyšší se zatím nikomu z Čechů dostat nepodařilo. Jakub Sládek hrál v Japonsku, těch úspěšných je opravdu hodně a všechny jsem trénoval tady na Stadionu, respektive v klubu Kotlářka. Dělá mi to velikou radost. Já sám hrál první ligu jak v softbalu, tak v baseballu, ale nebyl jsem žádnou hvězdou. V jednu chvíli u mě začala převládat chuť trénovat více než hrát. A tak jsem odešel a začal předávat své zkušenosti.

Kdy je správný čas, aby dítě začalo trénovat baseball, pokud se k tomu rozhodne?

Začít se dá od šesti let, ale nejedná se zatím čistě o baseballový trénink, ale spíše o atletickou přípravu spojenou se základy baseballu. Půl na půl, abych tak řekl, obratnostní základy. Na Stadionu je to bezvadné, protože je zde možné dělat oboje, jak atletiku, tak baseball. Příkladem toho jsou moje čtyři děti, které byly všechny v reprezentaci. Ivan je dodnes ve třiadvacítkách, Liduška byla v softu, Petr také a všichni dělali atletiku. Bydleli jsme tady, tak to bylo jednodušší. Začít se dá ale i v 15 letech, když má dítě atletickou průpravu a zvládne pravidla. Jsou i případy, kdy se takto staré děti dostaly do nejlepších prvoligových celků. Ale musí předtím dělat nějaký sport, nemohou přijít od počítače. J

Jak staré jsou děti, které k Vám chodí na tréninky a jak dlouho většina z nich u tohoto sportu vydrží?

Na Stadion chodí děti od 6 let do 14 let, kluci i holky. Stadion potom už rozměrově nestačí, tak jsme založili před osmi lety na Markétě oddíl Kotlářka Praha, který navazuje a přejímá děti od nás. Tam potom pokračují dál. Úmrtnost je v tomto sportu poměrně malá, protože v 18, 19 ještě více jak polovina dětí stále hraje. Což se v jiných sportech, jako je například atletika nebo fotbal, nevidí. V Baseballu jsou prvky, kdy v jednu chvíli hrajete sám proti všem, jindy kolektivně, střídá se to. A to děti baví. Jsou tomu přizpůsobeny i tréninky. Ty probíhají 3x týdně, 2x hodinu a půl a hodinu běhání v zimě, v létě dva tréninky a jedno utkání v týdnu. O víkendech máme potom turnaje, jednou měsíčně jsou víkendové akce.

Trénoval jste někdy i dospělé, třeba mimo brány Stadionu?

Jen v počátcích mého trénování. K dospělým se trenéři vždycky seženou, dospělí jsou samostatní. K dětem se shání trenér daleko hůř. Takže i kdybych chtěl jít trénovat dospělé, nešlo to, protože děti nikdo nepřevzal a potom už jsem o tom ani neuvažoval, protože práce mě bavila a děti ji začaly oceňovat. U dospělých je práce trenéra víc vidět, ale jsem rád, že jsem zůstal u dětí a nikdy jsem toho nelitoval.

Jak široká je baseballová základna v Čechách, kolik je zde klubů a na jaké jsou úrovni v porovnání s Evropou, se světem?

V baseballu je kolem 7000 registrovaných hráčů a v softballu také. V baseballu je 80 oddílů, v softballu 75. A jsou rozvrstvené po celé republice. Softball je silnější v Čechách, baseball zase na Moravě. V Praze je hodně klubů, je to u nás rozšířený sport. Jeho nevýhodou jsou pravidla, která jsou poměrně složitá. Jak kdysi řekl Hemingway, velký fanoušek baseballu: „Baseball jsou nejrychlejší šachy na světě.“ V baseballu musíte zkrátka hodně myslet. Není to sport pro každého. Kdysi byl na Kotlářce kluk, který běhal strašně rychle, dělal atletiku a vypadalo to, že by mohl být skvělý v baseballu, proto rychlý běh je zde důležitý. Ale nešlo to, nevěděl kam, má běhat a kdy má běhat. Je to sport na pochopení složitější i pro diváky.

V softballu jsme světově o něco úspěšnější než v baseballu. Jsme několikanásobní mistři Evropy, a dokonce 6. na mistrovství světa. V baseballu hrají prim Holanďani a Italové, kteří byli v minulosti o hodně lepší, teď už se ale rozdíly pomalu stírají a v mládežnických kategoriích, včetně třiadvacítek se naši hráči světové špičce již plně vyrovnávají. Tým třiadvacítek byl pátý na mistrovství světa, vyhrál titul mistrů Evropy. Hráči jsou dnes už velmi disciplinovaní, stejně jako je tomu ve světě.

Jaké jsou kategorie dětí v baseballu?

Baseball se trénuje od 6 let a nejmladší kategorie jsou takzvaní T- ballisté, kteří hrají ještě ze stativu a tato kategorie je do 9 let. Následují žáci – do 11 let, ti už hrají z nadhozu, mladší kadeti – do 13, 14 let, se už učí vybíhání z met. Následují starší kadeti – do 16 let a junioři – do 18 let. Tyto dvě kategorie už na Stadionu mládeže netrénují, jsou na Markétě. Jen občas zde trénují v zimě v hale. Na Stadionu se trénuje i softball, hlavně dívky, žákyně, kadetky.
Pravidla baseballu a softballu jsou velmi podobná, rozdíl je ve velikosti míče a hřiště. V baseballu je míč menší, a tudíž dál dolétne, je na něj potřeba větší hřiště. V softballu je míč větší a nedolétne tudíž tak daleko. Stadion mu rozměrově stačí. Hraje se zde mužská i ženská extraliga v softbalu.

Jaké máte plány po ukončení trenérské kariéry? Bude v tom nastávajícím čase místo i na baseball?

V létě odcházím do důchodu a končím s trénováním v Domě dětí a mládeže. Svůj post – trénování – musím předat a zatím se to daří. Největšími pomocníky jsou mi moje děti. Ivan převzal mladší kadety a bude přebírat i žáky, Jiří trénuje juniory, muže. Předat trénování není až takový problém, ale je okolo toho ještě spousta věcí – jednání s rodiči, přihlašování se do soutěží – a to zatím nikdo dělat nechce. V oddíle proto zatím zůstanu. Nicméně mým cílem je odejít, stát se divákem a jezdit se dívat na baseball. Možná dělat poradce, zkrátka se baseballem bavit a dívat se, jak to dělají ti po mně. Baseball šel u nás dál a je dobré, když přijde nová krev a bude pokračovat tam, kde já skončil. Ivan studuje Institut tělesné výchovy a sportu a chtěl by se tím živit. Nejraději v Domě dětí a mládeže, ale možná i jinde, to ukáže čas.

V lednu letošního roku jste dostal cenu Jima Jonese za celoživotní trenérský přínos českému baseballu. Co vy osobně považuje za největší úspěch(y) své kariéry?

Úspěchy mých svěřenců, tituly mistra Evropy, ale i mnoho titulů a medailí s družstvy našeho oddílu SK Kotlářka. Ale největší ocenění přichází v momentě, když třeba přijedu na hřiště do Brna, a přijdou ke mně kluci, nebo dokonce mladí muži, pozdraví mě a hlásí se ke mně. Já někdy lovím v hlavě, kdo to je, ale poznám to většinou podle gest, hlasu. To, že přijdou, potěší nejvíc. Že jsem byl trenérem, kterého měli rádi. I když jsem na ně samozřejmě dokázal zakřičet, ale pamatují si to hezké.

Trénoval jste sám nebo Vám někdo na trénincích pomáhal?

Byly doby, kdy jsem trénoval baseball sám a bylo to velmi těžké. Nejen kvůli zodpovědnosti, ale i z hlediska zorganizování tréninku. Prosadil jsem, že budeme na tréninky minimálně dva. Mnoho trenérů mi v minulosti dělali rodiče. Byli to moji bývalí žáci, kteří posléze přivedli svoje děti a pomáhali mi je trénovat. Děti jsem vedl od začátku, od šesti let, až po kadety. Později mi pomáhali třeba externisti, kteří se většinou také rekrutovali z mých bývalých žáků. Na tréninku je obvykle 13-17 dětí, více by si pořádně nezatrénovalo. 

 Co si myslíte o dalším vývoji baseballu na Stadionu mládeže?

V současné době je hřiště na Stadionu mládeže absolutně vytížené. Máme zde tři kategorie baseballu, hrají tady kadetky a juniorky žen softballu. Doufám, že až odejdu, bude trénování pokračovat v tomto duchu dál, víc už to naplnit nejde. Někdy se hledají termíny na baseballové turnaje a atletické závody těžko. Ale to, že děti tu mohou trénovat, je prostě skvělé.

Byly i doby, kdy se přihlásilo 30 dětí a já jich musel 15 odmítnout. To už v dnešní době není, ale stále kroužky naplňujeme bez problémů. Kvalita se ale zhoršila, což dávám za vinu dnešní uspěchané době. Není to o tom, že by děti nechtěly trénovat, ale rodiče je všude vozí a ony nemají chvíli, kdy by si určovaly život samy. Dřív jsem přetahoval tréninky, dnes to nejde, rodiče už tu čekají a dítě si hned po tréninku odvedou. Přihlašují děti na mnoho aktivit a potom je pro ně těžké soustředit se jen na jednu věc a dělat ji pořádně. Dnes mi to připadá, že je to spíš jako družina, aby dítě mělo každý den program, a tak se do toho vlastně nemůže vložit naplno, což je určitě škoda.

Talenty určitě máme ale i nyní. Koneckonců Klub Kotlářka byl letos v extralize druhý, loni vyhrál a 80 procent hráčů tvoří moji odchovanci. A z toho mám velkou radost.

Děkuji za rozhovor.

Rádo se stalo.

Štěpánka Friedrichová