Rozhovor s Jaromírem Santlerem

rozhovor s Jaromírem Santlerem, fotografem a pedagogem, který už přes dvacet let vede Fotoklub Líheň na Stanici techniků DDM hl. m. Prahy

 Studoval jste Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, ale Vaše cesta k fotografování nebyla přímočará. Kudy vedla?

Od dětství jsem měl střídavě výtvarné i technické zájmy. Ale v sedmdesátých letech nebylo snadné dostat se na umělecko-průmyslovou střední školu typu UMPRUM. Obzvláště když můj otec byl považován za nepřítele socialismu, protože v roce 1968 (ještě před invazí!) strhl pár lidí ze své práce, aby vystoupili z komunistické strany. Toto stigma ještě později potvrdil svým podpisem Charty 77. Rodiče mne proto přihlásili na klasickou průmyslovku, kde pravděpodobnost přijetí byla vyšší. Následně jsem šel na vysokou, zkusil jsem stavební obor na ČVUT, ale po dvou letech jsem zjistil, že mě to vlastně nebaví.

Jste z Uherského Hradiště a rozhodl jste se pro vysokou v Praze, proč ne v bližším Brně?

V Brně bych nedostal kolej a Praha byla dostatečně daleko, aby nebylo možné denně dojíždět, kolej byla samozřejmostí. Volba byla tedy jasná. Poslední rok na vysoké jsem krátce chodil na dramatický kroužek. Vedl ho lektor z DAMU, který chtěl zkoušet alternativní divadlo a experimenty, které na jeho fakultě nebyly tehdy možné, a tak jsem zase přičichl k něčemu jinému.

Co jste dělal, když jste odešel z vysoké?

 Šel jsem pracovat do stavebního podniku a potkal kamaráda, který se hlásil na filmovou fakultu. Hledal spolupracovníky – herce. Potřeboval se připravit na talentovky a našel si dvouletý přípravný večerní kurz. Přihlásil jsem se s ním.

A tam jste se potkal s fotografováním?

Ano. Jeden z předmětů, který se na kurzu vyučoval, byla fotografie. Tam jsem nakonec zjistil, že fotografie mi vyhovuje víc než samotná filmová tvorba, o herectví ani nemluvě. Víc odpovídala mému naturelu nezávislosti. Moje cesta k fotografii se může jevit komplikovaná, ale jistě řada čtenářů by také mohla vyprávět o klikatém hledání svého profesního místa.

A poté jste už pracoval na Stanici techniků v Dejvicích?

Původně jsem začal pracovat přímo v Karlíně, kde jsem byl jen na dobu určitou. Slibný začátek filmového studia, ve kterém jsem měl na starosti fotografii, ale neměl dlouhého trvání. Postupně narůstala averze mezi některými zaměstnanci, semlelo nás to všechny, studio se rozpadlo. Dělo se mnoho iracionálního, k tomu výčitky, pomluvy. Nebyla nám prodloužena pracovní smlouva a již jsme se nikdy nesešli. Navíc jsem neměl vyřešenou vojenskou službu, bydlel jsem v provizoriu s nejistou budoucností. Myslím, že mi tehdy ve společenském uplatnění ani příliš nepomohlo hlásit se k evangelickému vyznání. Pro mne to byla ale již tehdy klíčová životní otázka. Do toho všeho vstoupila Sametová revoluce (naštěstí), která (nejen mně) otevřela zcela nové příležitosti. Včetně možnosti pracovat ve Stanici techniků, nejdříve jako externista, potom i jako kmenový zaměstnanec.

Teprve potom jste se přihlásil na Institut tvůrčí fotografie?

Trvalo to pár let. Když mi několik lidí nezávisle na sobě nasadilo tohoto brouka do hlavy, připadal jsem si poněkud starý. Nakonec jsem se nechal zlákat a nelituji toho. Možnost studovat oblíbený obor, ještě k tomu při zaměstnání a bez kádrování, to pro mne byla jedna z konkrétních „porevolučních“ příležitostí, které si stále velmi cením.

Kdo byl tehdy vedoucím institutu?

Dodnes je to Prof. Vladimír Birgus, stále zde učí i Prof. Jindřich Štreit. Pamatuji ještě i Miroslava Stibora a další významné fotografy, z nichž někteří na škole stále působí. Rád vzpomínám na doc. Kuneše, který vedl moji bakalářskou i magisterskou práci.

Co Vás nejvíce baví fotografovat?

Mám rád fotografii – obraz nejdříve vymyslím a pak si vytvořím „materiál“ k realizaci. Ať se již jedná o ateliérovou inscenaci nebo montáž z různých obrazových zdrojů, nejen fotografických a nejen vlastních. Líbí se mi nadsázka a přímočarost. Kdysi jsem pracoval také s jakousi infantilitou, ve které se však dala snadno přečíst i závažnější sdělení. Příkladem byla fotografie muže, který se dusí obrovskou tabletkou „tolerancínu“. Fotografie se dala číst dvojím způsobem, v každém případě byla ironickou narážkou na populární, ale naivní a bezbřehou toleranci. Několik dnů potom, co jsem fotografii vytvořil, spadla po teroristickém útoku dvojčata - mrakodrapy v New Yorku.

Také multikulturalismus jsem si vzal na paškál o několik let dříve, než si politické špičky Evropy přiznaly, že „selhal“. Fotografie jsou montované z naskenovaných snímků a upraveny tak, aby vypadaly jako opravdické kinofilmové zvětšeniny. Řada lidí uvěřila, že jsou pravé. Mým vnitřním zadáním bylo také udržet velkou míru vlídnosti, vylučující rasový podtext. Cyklus se jmenuje „Praha multikulturní“ a cílem bylo poukázat na bizarnost pokusů míchat neslučitelné a současně na riziko dobře provedené fikce. Fikce, informace a dezinformace jsou v těchto dnech velmi aktuálním problémem. Společnost hledá cesty jak se tomu bránit. Tady je příležitost pro umění, ale i pro osvícenou pedagogiku, ukázat svou sílu. Nejlépe v propojení obou.

Dlouho jsem ale žádný nový soubor neudělal a už se za to i stydím. Nápady a myšlenky „vystřílím“ v projektech, které připravuji svým žákům. Jejich úspěch mi pak asi stačí a nemám příliš silnou potřebu se víc seberealizovat ve vlastní tvorbě.

Vás právě kromě fotografování naplňuje také pedagogické vzdělávání mládeže v oboru fotografie. Vedete na Stanici techniků DDM hl. m. Prahy Fotoklub Líheň a zároveň působíte jako lektor ve Škole kreativní fotografie. Odkud pramení název Líheň a kam míří Vaši studenti?

Líheň je vlastně od líhnutí nových talentů, kterých se mi, doufám, za ta léta podařilo pár objevit a vychovat. Chodí sem žáci základních a středních škol, kteří se rozhodli pro studium na některé střední nebo vysoké fotografické škole. Má výuka a pomoc jim spočívá ve zvládnutí řemesla, v předkládání různých inspiračních zdrojů a v povzbuzování. Mohou také předkládat své práce a ptát se na mé názory. Víc pro ně udělat nemohu. Fotografování je individuální tvůrčí činnost, ve které musí každý sám za sebe najít formu a obsah obrazové komunikace. Název Líheň se ale určitě hodí i pro práci dalších desítek „řadových“ členů fotoklubu, kteří nemají ambice povýšit fotografii na svoji profesi. Možnosti fotografie jako rozvíjecího nástroje pro mentální zrání mladého člověka, jsou úžasné! Co všechno se může „líhnout“ v hlavě, která se učí pozorovat, hodnotit a interpretovat svět fotografickým obrazem?

Takže někdy máte na přípravu žáka pouze čtyři měsíce. (Přijímací zkoušky na umělecké školy se dělají hned na začátku roku, okolo 5. 1. – pozn. red.). Lze je za tak krátkou dobu připravit? A na co hlavně se zaměřujete?

Kdyby to byly alespoň ty čtyři měsíce. Stále častěji přicházejí uchazeči o studium, které musím z tohoto krátkého času ještě polovinu přesvědčovat, aby již začali něco dělat. Mí bývalí studenti mi nevěří, že se běžně hlásí zájemci o studium na prestižní fotografické škole a dlouho nejsou ochotni pustit se do fotografování. Byl jsem dříve zvyklý, že se budoucí studenti fotografie rekrutovali z dětí, které se tomuto umění věnovaly od svých 10, 12 let. A vlastně až v osmičce či devítce se rozhodly pokračovat na střední škole. Přišlo mi to přirozené, dnes je to vzácnost. Abych ale nebyl úplně negativní, nakonec se i ti největší ignoranti rozhodnou vzít fotoaparát do ruky a začnou hledat témata, kterými by měli u zkoušek přesvědčit o svém hlubokém a dlouhodobém zájmu. A zbývají jim na to tak 2 měsíce. Pravděpodobně tak činí i pod tlakem rodičů. Tvůrčí fotografování, v pravém slova smyslu, ale samo o sobě není nátlakové, vynutitelné. Pokud nemáte nápad nebo se vám z nějakého důvodu nechce fotit, dělat to nemusíte (nemám teď na mysli profesionální fotografování se zakázkami a termíny). Donucovací prostředky nedávají smysl. Fotka musí vycházet z autorových představ, z nutkání něco vytvořit, z potřeby poznávat a sdělovat. Proto se snažím v první řadě vést a povzbuzovat mládež k samostatné tvorbě.

Jsou na to dnešní děti připravené?

V tom je právě ten problém. A je jistě složen z mnoha příčin, které jen odhaduji a které se mohou prolínat. Vedle popsatelných, jako je u některých značná zátěž jinými organizovanými aktivitami a povinnostmi, to může být něco jako duch doby. Myslím, že mnoho mladých lidí nemá potřebu o něco usilovat. Vše je zajištěno, rychle k dispozici, včetně mobilních zážitků, které se dají kdekoliv zapnout a vypnout. Těžko pak konkurovat zážitky – prožitky z autorské tvorby, kterým předchází hodně práce a pokory. Aktuálně jsem teď zažil situaci, kdy se několik nových členů podivilo mé otázce, proč ještě od začátku školního roku nezačali fotografovat. Korunoval to jeden nováček odpovědí, že nevěděl, že má fotografovat. Naštěstí zde mám i lidi, kvůli kterým mne tato práce stále těší. Nesedí pasivně v ateliéru a nečekají, s čím přijdu, čím je pobavím. Na nich vidím, jak velký potenciál je již ve 13–15letých dětech.

Zavedl jste teď takový experiment s názvem samovyšetření. Čeho se to týká?

Inspirovala mne reklama na nějaké zdravotní pomůcky, které mají pacienta osvobodit od návštěvy lékaře – jakési domácí samovyšetření (hrůza). Můj nápad souvisí s tím, o čem jsem před chvílí mluvil. Hledám všechny možné cesty jak vyprovokovat onu pasivní část členstva. Je to vlastně takové mentálně-vědomostní vyšetření, které si může každý z mých žáků udělat sám. Jde o několik opěrných bodů, které reprezentují okruhy, které jsme se již učili. Je-li k sobě žák upřímný, snadno odhalí místa, ve kterých má mezery. Mohu se občas namátkově zeptat, ale šetřím tím. Samovyšetření bych „znehodnotil“ na zkoušení. Zajímá mne však, jak se kdo cítí po samovyšetření vzdělán nebo nevzdělán.

Vaše úspěšnost v přijímacích zkouškách na střední školy je doposud téměř stoprocentní. To je naprosto nebývalé skóre. Jak jste ho dosáhl?

Doufám, že nepohorším mnoho čtenářů, když řeknu, že nám Pán Bůh žehná. Ze svého lidského hlediska vidím, že asi nejsilnějším nástrojem je povzbuzování, kterého hojně používám. Povzbuzování souvisí se vztahem. Mám své svěřence ve velké oblibě, ať již mne rozčilují, nebo se jim daří. Oni to také samozřejmě vnímají a podle toho reagují. Skvělé vztahy, svobodná atmosféra, specifický humor také určitě pomáhají nastartovat i ty největší ignoranty. Vlastní příprava se příliš neliší od běžné výuky. Budoucí studenti procházejí všemi tematickými okruhy jako ostatní členové. Tradičními žánry – od zátiší přes portrét, krajinu, dokument, inscenaci a instalaci až po nefigurativní fotografii. Inspirací jsou pravidelné projekce z dějin fotografie i s jejími přesahy. V řemeslné části se učí zpracovávat analogový i digitální obraz. Praktická cvičení jsou postavena často na ateliérových etudách, kde se současně učí výtvarně vidět světlo i jej měřit pro různé expozice. Nadstandardně ale mají několik speciálních seminářů zaměřených přímo na zkoušky. Po domluvě mohou přijít i mimo řádnou výuku. A samozřejmě mají „přísnější“ dohled.  Musím také zmínit skvělou spolupráci s Dášou Chladovou, vedoucí výtvarných ateliérů. Ta připravuje děti po výtvarné stránce. Její originální metody dokáží i z disgrafiků vymámit solidní kresby, které jim u zkoušek neudělají ostudu. Spolu jsme sehraný tým a víme na co se zaměřit. Na úspěchu mých svěřenců má Dáša a její spolupracovníci velký podíl.

Ve vašem ateliéru vyrostla i řada profesionálních fotografů.

 Každý rok odchází několik mých žáků na fotografické školy, kde se jim dále dostává kvalitní péče. Na školách středních i vysokých. S řadou z nich udržuji přátelské kontakty a můžu vidět, jak si ve svém oboru vedou. Je příjemné vidět jejich práce v novinách, na výstavách, číst o udělení prestižních cen.

Mockrát děkuji za rozhovor.

Rádo se stalo.

 

Připravila: Štěpánka Friedrichová